HISTORIE DOBÝVÁNÍ

    Dobývání vápenců v okolí Mořiny, má staletou historii. Těžil se zde kámen pro zdění budov i pro sochařské a umělecké práce. Těžba je historicky doložena od dob Jana Lucemburského a zejména pak Karla IV. Byla však prováděna pouze příležitostně a mnohdy s velkými přestávkami.
   V průběhu dalších let je zde z nálezů zbytků malých šachtových pecí, doloženo využívání zdejší suroviny pro výrobu páleného vápna, které se odtud v plachtami krytých vozech rozváželo nejen po Českých zemích, ale i do Rakouska a Německa. Také je doloženo používání vápenců z Mořiny jako redukčního činitele v šachtových pecích na tavení železné rudy. Stále se však jednalo o aktivity nárazové, při kterých byla namáhavým ručním způsobem dobývána malá ložiska vysokoprocentních vápenců, což dokládají pozůstatky po této činnosti v regionu.
   Prudký rozvoj těžby zaznamenaly zdejší lomy v průběhu druhé poloviny 19 století, kdy došlo k postupnému přechodu od malovýroby železa a oceli na výrobu vysokopecní. Právě rozvoj hutnictví na Kladně vyvolal podstatné zvýšení těžby na místních lokalitách. K výrobě železa byla využívána ložiska železné rudy v Nučicích a Tachlovicích, ložiska uhlí v okolí Kladna a ložiska vápence na Mořině. Z počátku byly suroviny dopravovány do železáren povozy, ale již v roce 1856 byla zahájena stavba Kladensko-Nučické dráhy, která byla uvedena do provozu v roce 1858, a která zajistila rychlý a plynulý přísun suroviny pro vysoké pece. Z počátku byla využívána k dopravě z oblasti Nučic a Tachlovic, později z Holého Vrchu a z Mořiny.
    Rozvíjelo se též cukrovarnictví s potřebou vápence jako saturačního činitele při zpracování řepy. Rostly i požadavky na dodávky vápna a cementu, pro jejichž výrobu je zdejší vápenec vhodnou surovinou. Zde byla využívána ložiska v okolí Tetína, která měla návaznost na zpracovatele, situované u Berouna.
    Nejstarší písemný doklad o řádném povolení dobývání, od kterého datujeme skutečně průmyslové využívání zdejších ložisek je ze 4. 12. 1890. Dostal jej pan Gottfried Bächer, který na jeho základě zahájil v roce 1891 těžbu.
    Povolení k dobývání prodal v roce 1898 Pražské železářské společnosti, která již vlastnila kladenské železárny i uhelné a železorudné doly.
    V počátcích se opět jednalo o namáhavou ruční práci, neboť "vrtání" děr pro uložení náložky trhaviny se provádělo poklepem paličkou na tyč, opatřenou na jedné straně břitem pro narušení horniny a kaleným dříkem pro úder paličkou na straně druhé. Tyčí se při práci postupně otáčelo, čímž se vytvářel kruhový profil "vývrtu". Nabíjelo se černým střelným prachem a roznět se prováděl pomocí rozbušky a doutnáku. Odstřelená hornina se nakládala ručně, vidlemi či lopatou do vozíků - "huntů", které se tlačily na stanovené náraziště. (Zajímavostí jsou dochované informace o tom, že pracovní nářadí sice kupoval majitel lomu, ale zaměstnanec musel jeho hodnotu uhradit srážkami ze své mzdy.)
    Nadměrné kusy se rozbíjely palicemi o váze 5 - 7 kg, nasazenými na pružných dřevěných násadách. Z náraziště se podle místních podmínek seřazené vláčky dopravovaly k sypání do vagónů buď samospádem, tažným lanovým zařízením a víme, že v lomu na Holém Vrchu tahal vláčky kůň.
    O objemech těžby z prvních několika let nejsou dochovány spolehlivé údaje. Velikost těžby je známa od roku 1903 kdy byla asi 140 tis. tun za rok. Potom postupně rostla až na cca 275 tis. tun v roce 1908.
    V té době došlo k významnému pokroku při dobývání. Začaly být používány pneumatické vrtné stroje, které podstatně zvýšily produktivitu vrtání a snížily namáhavost práce. Ovšem k zásadním změnám došlo po roce 1930, kdy začaly být používány drtiče na drcení nadměrných kusů a třídiče na rozdělení podrcené suroviny na frakce podle účelu jejich použití. Začaly se postupně používat výkonnější vrtné stroje, z malých ručně tlačených vozíků se přešlo na nákladní automobily s narůstajícím užitečným obsahem a tím přepravovaným množstvím materiálu. A tento trend trvá dodnes.